Proč nezapomínat na 28. říjen?

„Tatínku, to je pan Čapek, že jo?“ zeptala se mě má tříletá dcerka, když jsme v deštivý předvečer letošního státního svátku došli s lampionovým průvodem v olomoucké městské části Chválkovice až k památníku Osvobození s vyobrazením jednoho z budovatelů obnoveného samostatného státu. Reliéf na pomníku sice nepatřil spisovateli Čapkovi, ale prezidentu Masarykovi, přesto to byla zvláštní náhoda. Že si vzpomněla zrovna na toho pána, kterého zná z obrázku ze své oblíbené knížky Povídání a pejskovi a kočičce. Shodou okolností ve vydání, které jsme jí s manželkou koupili, nechybí ani pohádka Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen, kterou jí také čas od času předčítáme.

Čím jsem starší, tím větší přikládám tomuto magickému datu pro náš národ význam a považuji jeho připomínání za stěžejní pro jeho další budoucnost. Snad i proto, aby dcerka i její děti měly příležitost vyrůstat ve společnosti, která stojí na určitých hodnotách a morálních zásadách, jejichž společným jmenovatelem je slůvko „demokracie“.

28. říjnem 1918 nejenže začínají časy, kdy se může československý národ svobodně nadechnout a být rovnocenným partnerem ostatním evropským státům, ale především přináší dny relativního klidu a stability do československých domácností. Byť i tehdejší Československo mělo své „mouchy“, například v otázce sociální. Zásluhu na tom dobrém, co dvacetiletí jeho trvání přineslo, zdaleka nelze připisovat pouze modelu řízení státu, ale zejména ideálům, na nichž tehdejší mladá republika stála. A také lidem, kteří byli jejich nositeli. Avšak ani tato kombinace vyzdvihující ideu humanity a vzájemného dialogu bohužel nedokázala odolat turbulencím, kterými si ve 30. a 40. letech 20. století Evropa musela projít kvůli dočasnému vítězství totality a demagogie.

Následující desetiletí však přinesly jednu důležitou zkušenost. Že tyto hodnoty jsou natolik silné a v řadě z nás zakořeněné, aby dokázaly přečkat i zlé časy, kdy byla snaha je pošlapat, aby se opět postupně vracely. Ať už do mezilidských vztahů mezi námi navzájem nebo do vztahu občan - stát. Měli bychom proto mít na paměti, že bez těchto ideálů může naše společnost fungovat jen obtížně a dbát na to, ať je dokážeme nejen zachovat, ale i rozvíjet. A to v duchu „dobrých tradic státnosti československé“, o nichž hovoří i naše Ústava. Jen tak můžeme přečkat období různých zvratů, která se vždy, alespoň máme tuto zkušenost, přehoupnou do časů klidnějších a stabilnějších.

Filip Žáček s rodinou